Bromélie
Množení odnožemi
Množení ze semen
Obecná charakteristika
Bromélie tvoří poměrně ucelenou skupinu rostlin vhodnou ke tvoření sbírek a tedy se schopností vychovávat nové specialisty, zaměřené výhradně na jejich pěstování. Je ovšem pravda, že tato jejich schopnost silně pokulhává za daleko zdatnějšími soupeři: kaktusy a sukulenty, orchedejemi a masožravkami.
Hned zkraje je tedy vhodné si nalít čistého vína a říct, že pokud se rozhodnete (nebo jste se již rozhodli) pro pěstování bromélií, nemá cenu počítat s tím, že si pro dobré rady budete chodit do nejbližšího Spolkového domu do KPB (Klub pěstitelů bromélií). Pravděpodobně u nás ani žádný takový spolek neexistuje, ač tu máme tucty kaktusářských a masožravkářských organizací.
Na webu, vedeném v lehce odlehčeném tónu, by se nyní možná hodil napsat lehký vtípek, že je to vina pěstitelských analfabetů a ignorantů, kteří ještě nedokázali ocenit krásu epifytů, zejména bromélií. Upusťmě protentokrát od něj a držme se faktu, že tomu tak zkrátka je: bromélie ještě nedosáhly zdaleka takové masovosti mezi pestiteli, jako výše uvedené skupiny rostlin.
Přesto nezoufejme, v dobách boření hranic stejně jako tisícikilometrových vzdáleností je snadné se dostat jak k novým rostlinám, tak i ke kolegům ochotným s čímkoliv poradit. Potěšit by nás mohl fakt, že zatímco masožravky i kaktusy si již svého zenitu užily, bromélie zažívají už druhou dekádu svoji pomalou ale jistou konjukturu.
Proč to? Těžko říct, proč si komunistická ekonomika před lety vybrala právě tyto rostliny jako kapitalistické zboží, nehodné našeho trhu. Kaktusy rostou ve stejném území jako bromélie, leč ty se tu daly pořídit za hubičku. Ale sehnat nový druh rodu Tillandsia nebo Catopsis bylo v těch dobách stejně snadné, jak sehnat kousek skály z Měsíce.
Vliv na to mělo zřejmě to, že kaktusy mají v naší zemi mnohem delší tradici a už za první republiky se tady díky mohutné spolkové tradici ustálil takový počet druhů, že z kaktusáři hravě přežili válku i následné čtyřicetileté období, aniž by museli jen smutně koukat k západním sousedům.
Ostatně, obdobně na tom byli i akvaristi. V šedesátých až osmdesátých letech jsme byli akvaristickou velmocí, co se týká odbornosti a chovatelských dovedností. V době, kdy psal Karel Čapek povídku o ukradeném kaktusu, se všaku nás z bromélií pěstovala snad jedině Billbergia nuttans plus dva vzácnější druhy a na tom se, přiznejme si, nedá dlouhých šedesát let stavět.
Všeobecně se na těchto stránkách nechceme zabývat všeobecnými informacemi o pěstování rostlin. To platí ostatně o všech kapitolách. Naopak zde chceme zveřejňovat zejména vlastní zkušenosti, tipy a triky, byť někdy mohou být v rozporu právě se všeobecnými informacemi, kterých je i na českém webu přehršel, o cizích stránkách nemluvě.
Tím také vyzýváme zkušené návštěvníky ke spolupráci, Neděláme si patent na rozum a rádi zveřejníme i zkušenosti dalších pěstitelů, kteří si ně budou chtít podělit. Přesto chceme koncipovat naše texty tak, aby si v nich svoje našel i pěstitel, který se pro pěstování bromélií rozhodl včera.
PĚSTOVÁNÍ BROMÉLIÍ
Troše té všeobecné teorie se však na úvod přeci jen nevyhneme. Bromélie, až na jednu výjimku, rostou na americkém kontinentu, kde obývají celé tropické pásmo a zasahují i do subtropických oblastí. Přestože je nalézáme na mnoha typech prostředí, pro naše pěstitelské dovednosti bude podstatné rozdlení do dvou typů rostlin, podle biotopu. Jednak jsou to druhy,které obývají deštné, trvale teplé pásmo, druhou skupinu tvoří rostliny, které rostou v suchých oblastech mlžného pouštního typu.
Podle tohoto základního dělení se nám profilují dvě skupiny rostlin. První oblast okupijí druhy,které pěstujem v celoročně teplém prostředí, kde jim dopřáváme dostatek vláhy i vlhkosti. Druhý typ můžeme přes léto pěstovat bez obav venku, mnohé druhy i na přímém slunci, přes zimu je pak držíme v chladnějším prostoru s dostatkem světla. Důvod zimování je ten, že rostliny jsou zvyklé na větší dávky světla i pohybu vzduchu. Ve chvíli, kdy jim to za krátkých zimních dnů nemůžeme splnit, snížíme tyto jejich požadavky ubráním plynu jejich metabolismu zimováním za nižsí teploty.
Ještě než si tuhle pythagorovu větu všech pěstitelů bromélií vštípíte do paměti, je třeba říct ještě jednu věc. Tím, jak se bromélie dokázaly adaptovat na nejrůznější podmínky (od epifytního přežívání na rozžhavených skalních plotnách po trvale mokré a studené prostředí na stolových horách), dokázaly získat i ohromnou ekologickou plasticitu. Uvedené dělení tedy není pro jednotlivé dtuhy nijak přísně vymezené a zejména mezi začátečnickými druhy rostlin jsou rostliny, které dokáží lavírovat mezi oběma typu pěstování.
Podobně je to i s nároky rostlin na slunce, zejména pri letnění. Obvykle se dočteme, že ideální místo je polostín, třeba pod stromy na zahradě. Pokud ale takové místo nemáte, nezoufejte. Většina druhů je schopna se přizpůsobit jak celodenní plné palbě slunečních paprsků, tak i umístění na severní straně, kam slunce nezasvítí. Projeví se to sice na vzhledu rostlin, ale v obou případech jsou rostliny schopny prosperovat a množit se.
V prvním případě (třeba v bytě s okny jen na sever) ale raději odstraníme veškeré překážky, které stojí světlu v cestě (záclony) a rostliny umístíme přímo na okno. Kdo si je dá na jižní parapet, musí počítat se zvýšenou potřebou zálivky a rosení. Jedno takové jižní okno v centru města vidíte na obrázku. Na parapetu jsou přitom i druhy, které patří vyslověne do první "vlhké" skupiny.
Když se nám dostane do ruky nová bromélie, jen těžko sáhneme do knihovny a nalistujeme si o ní něco v atlase bromélií. Málokdo takovou literaturou disponuje a ty běžně dostupné nemusejí mít informace, které pasují na naše pěstitelské možnosti. Přesto máme v ruce jednu vydatnou pomůcku, která nám řekne ve většině případů doatatek informací na to, jak rostlinu pěstovat. Ano, je to rostlina sama. To, jaké vyžaduje podmínky, je totiž krásně vypsáno v barvě a tvaru rostliny.
Už jsme si rozdělili bromélie do dvou typů podle obývaných biotopů, které by se daly nazvat deštné a mlžné. Pěstitelé bromélií však používají poněkud jiné dělení: na zelené a stříbrné. Zelené bromélie (nabývají však také všech možných odstínů červené, a to od jasně oranžové až po temně fialovou) nemají na listech trichomy - sací šupinky. Právě ty dodávají druhému typu rostliny onu stříbrnou barvu. Snad více napoví přiložené obrázky.
Tyto šupinky jsou důmyslná čerpací zařízení, která dokáží vláhu z rosy nebo mlhy "natankovat" do sukulentních pletiv rostlin. Zároveň svou stříbrnou, někdy až bílou barvou, tvoří ochranu před palčivými paprsky a umožňují tak své rostlině obývat i celodenně rozpálené výhně.
Máme-li proto v ruce novou rostlinu, většinou v podobě více či méně vzrostlé odříznuté odnože, podívjme se, jak je její povrch krytá šupinkymi, nebo zdali má svěže zelené listy. Ty druhé přivítají umístění ve vlhké vitríně nebo skleníku, čím více je rostlina "stříbrnější", tím více si bude libovat na osluněném místě a tím více bude vyžadovat pravidelné oschnutí nejen listů, ale i substrátu.
Jak takovou rostlinu rosit a zalévat? Tady napoví hlavně tvar rostliny. Jak jsme již uvedli, všechny bromélie mají růžicovitě uspořádané listy. Tyto růžice tvoří různě velké a hlavně různě těsné nálevky, které slouží k zadržování vody. Je-li tato nálevk plochá a široce otevřená, je rostlina navyklá na dostatek pravidelné vláhy. Nemusí s vodou nijak šetřit a bez obav ji nechává z rozevřené nálevky odpařovat. Ani my potom nenecháme tyto rostliny dlouho bez zálivky. Z běžných druhů patří do této skupiny rostlin například Neoregelia carolinae nebo běžné druhy guzmánií.
Jeli nálevka úzká a vysoká, má v sobě rostlina zakódované prachšpatné zkušenosti s pravidelností srážek. Úzká "váza" snižuje odpar na minimum a rostlina si tak v nálevce udrží vodu po poměrně dlouhou dobu. Sem patří například Aechmea fasciata nebo Billbergia saundersii.
Takové rostliny celoroční umístění v teplém a vlhkém skleníku neocení. Lépe je jim přes léto venku a v změ pak umístění na světlém, leč poněkud chladnějším místě. Jak má takové místo podrobněji popisujeme v sekci tillandsií.
Máme-li jasno v tom, co asi tak naše rostliny vyžadují, můžeme se pustit do jejich správnéhio umístění a samotného pěstování vůbec. Není to nic složitého, jen musíme ohlídat čtyři faktory, které naše rostliny vnímají a které ovlivňují jejich stav a kondici. Jsou to: světlo, teplota, vláha a proudění vzduchu. Všimněte si, že ve výčtu nejsou takové faktory jako substrát nebo hnojení. Ty jsou skutečně v životě bromélié zcela podružné.
Světlo
Bromélie jsou rostliny neobyčejně tvárné a přizpůsobivé a tak ty nejodolnější druhy, jako je třeba Aechmea fasciata nebo Billbergia nuttans můžeme najít v těch nejneuvěřitelnějších podmínkách tmavých chodeb či sklepů s okénkem jak dlaň.
To je ovšem důvod pouze k obdivu k těmto rostlinám, nikoliv příklad hodný následování. Všeobecně platí, že jen málo druhů zarmoutíme dostatkem rozptýleného světla, lehce přistíněného, s krátkým slunečním osvitem.
Jenomže: kdo z nás má takové možnosti, aby mohl svým rostlinám dát takovéto ideální umístění? My se budeme držet zásady, že umisťujeme bromélie tam, kde jim můžeme nabídnout co nejvíce světla s tím, že případné celodenní přímé sluneční světlo "rozbijeme" nějakou vhodnou clonou.
Na východní nebo západní straně (domu, skleníku, bytu) tedy vystavujeme kytky přímému osvitu, na jižní straně je chráníme záclonou, sítí nebo třeba bublinkovou folií. Na straně severní je samozřejmě nechráníme ničím, naopak mezi rostlinami a sklem odstranímě všechny překážky (záclony, žaluzie, vzrostlé stromy před oknem apod.)
Ideální se pak jeví jihovýchodní až jihozápadní strana bytu, majitelé zahrad pak rostliny mohou letnit venku pod stromy, kde paprsky slunce na naše bromélie jen tak probleskují. Epifytní skříně pak umisťujeme raději k jižnímu oknu, protože přistínění takových zařízení je jednodušší a vyjde mnohem levněji, než jejich přisvícení.
Teplota
Ačkoliv bromélie pocházejí z tropických a subtropických oblastí Nového Světa, překvapí nás svou otužilostí a teplotní odolností. U některých druhů dokáží naopak nadělat pěkné škody sympatické a příjemné dvacetistupňové teploty a nikoliv poklesy k nule, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Jak to? Uvedené faktory, které jsme si zmínili hned v úvodu, musí být totiž v rovnováze. A pokud se nám jeden nedostává, tak se musí i intenzita těch ostatních snížit. Botanici tomu říkají Zákon minima a jeho podstata spočívá jednoduše řečeno v tom, že pokud se nedostává mým rostlinám světla, hnojivem to nedoženu.
A právě o světle bude řeč. V našich klimatických a geografických poměrech se ho totiž v zimě žalostně nedostává a my to dokážeme řešit jen dvěma způsoby: Buď umělým dosvětlováním (pokud máme balík akcií elektráren) nebo snížením i ostatních faktorů, tedy teploty a následně i zálivky.
Stříbrné druhy bromélií tedy v zime držíme při teplotě kolem deseti až patnácti stupňů, bez větších obav ale snesou krátkodobé poklesy až k nule, pokud jsou suché a nemají vodu ani v nálevkách ani v substrátu.
Se zelenými druhy je to horší, tam už takové snížení teploty aplikovat nemůžeme, například rod Vriesea by to těžko snášel. Držíme je však do 18 stupňů a když nám teplota klesne ne jeden den na patnáct, tak si vlasy nerveme, protože to rostliny ustojí.
Pokud uvedené nedodržíme, rostliny, pokud přežijí, se nám odvděčí nehezkými vytahanými listy a trvá podstatně déle dostat takto poznamenané rostliny zpátky do dobré kondice. Ostatně , srovnání u Neregelia spectabilis hovoří jasně.
Vláha
V návaznosti na předešlou kapitolu je třeba doplnit informace čim zalévat, a jak. Čítanková definice říká, že zaléváme nejlépe dešťovkou. S touto definicí nic nenaděláme, protože po miliony let na naše kytky nepršelo nic jiného, než dešťovka, takže těžko vymyslíme na zálivku něco lepšího. Obecně však platí, že zálivková voda musí být měkká, tedy prosta rozpuštěných solí, zejména pak vápenatých iontů.
Kdo má okap a pod ním sud na vodu, má vyhráno a může následující odstavce klidně přeskočit. Ti, co takovou kliku nemají, pak obvykle přemýšlejí, kde dešťovou vodu sehnat nebo čím ji nahradit. Metod přitom moc není, navíc je jedna dražší než druhá. Můžeme buď kupovat destilku, nebo si pořídit zařízení reverzní osmózy nebo alespoň vodu převářet.
Pokud se však vaše sbírka rozroste, uvedené metody se stávají čím dál hůře proveditelné. Než to vzdáte, zkuste ještě jeden tip: poohlédněte se v okolí, není li tam někde tzv. nebeský rybník, tedy ten,který je napájen jen z nebe. Nebývají zas tak vzácné a pokud nějaký blízko naleznete, měl by být plný měkké vody.
Pokud vše selže, pamatujte jedno pravidlo: Nejhorší voda je žádná voda, všechny ostatní už jsou jen lepší. To znamená, že pokud máme k dispozici jen tvrdou vodovodní vodu, neodpíráme kytkám zálivku. To, co se teď dočtete, zní možná kacířsky, ale zálivka tvrdou vodou zas takový průšvih není, aby jsme kvůli tomu trápily rostliny žízní.
Pokud už k něčemu takovému jsme přinuceni, i tady jsou jisté drobné fígle, jak sobě i kytkám tohle trápění ulehčit. Máme-li jen tvrdou vodu, nerosíme, ale máčíme. Prostě místo dvakrát denně přejet rostliny rozprašovací lahví je obden vezmeme a ponoříme do kýble s vodou. Na hoďku, na dvě, klidně i na pět. Na listech se nám tak nebudou tolik usazovat vykristalizované soli, a ty co tam přeci jen zůstanou, se při příštím namáčení zčásti zase odplaví.
A teď jak a kolik zalévat. Platí to, co v předešlé kapitola. S tím, jak se sníženou intenzitou světla snižujeme teplotu, musí jít ruku v ruce i regulace závlahy. Rostliny držené v chladu nerosíme ani nezaléváme.
